Jméno a Příjmení profesora: William Rainworth
Věk: 27
Rasa: Polokrevný
Božský rodič: Áres
Vzhled:V davu si ho všimnete asi především díky výšce, která sahá něco přes 190 centimetrů. Tím pádem rozhodně není žádný trpaslík. Postavu má poměrně silně osvalenou, což mu rozhodně na první pohled dodává na určité mohutnosti. I přesto je samozřejmě váhově přizpůsobený výšce, tudíž do nějakého kulturisty má dost daleko. Vždy chodí vyrovnaný, jako kdyby každý den pravidelně polykal pravítka k snídani, což může podtrhovat sebevědomý vzhled.
Pyšní se havraní černou kšticí, která se asi za celý jeho život nesetkala s pojmem hřeben, takže bývá vždycky všemožně rozcuchaná. Tahle kštice pak přerůstá v pečlivě udržované strniště. Pod hustším obočím oči stejně černé, jako vlasy. Mezi nimi čenichá obyčejný špičatější nos. Plnější růžové rty už jen doplňují lehce opálenou tvář ostřejších rysů.
Ohledně oblékání není vůbec vybíravej. Obleče si prakticky úplně všechno, co se dá nosit, co je pohodlné a především volné. Svoji lásku k vojenským úborům jednoduše nezapře – často je k vidění v maskáčích a jiných podobných věcech. Převážně volí různé košile spíš neutrálních a tmavších barev. Nejvíc věcí vlastní v khaki barvě, která ho nepochybně bere. Mnohdy se ani neobtěžuje je zapínat.. snad i trochu kvůli vysokému egu. U kalhot a bot platí totéž co u vršku – hlavně aby to bylo pohodlné a volné. Ostatně není žádná novinka, že jeho oděvy bývají i dost pomačkané. Na tyhle věci prostě moc nekouká, když nejde nikam, kde musí být stoprocentně perfektně upravený. Jako profesor by možná na tohle dbát měl, ale beztak většinu dne trénuje boj, nebo sportuje a k takovým aktivitám je nesmysl chodit nažehlený. Doplňkům moc neholduje, ale není vzácnost na něm něco vidět. Hlavně hodinky, žiletky kolem krku a další blbiny. Když se k němu přiblížíte dostatečně blízko, je možné ucítit jemnou vůni kolínské.
Pyšní se havraní černou kšticí, která se asi za celý jeho život nesetkala s pojmem hřeben, takže bývá vždycky všemožně rozcuchaná. Tahle kštice pak přerůstá v pečlivě udržované strniště. Pod hustším obočím oči stejně černé, jako vlasy. Mezi nimi čenichá obyčejný špičatější nos. Plnější růžové rty už jen doplňují lehce opálenou tvář ostřejších rysů.
Ohledně oblékání není vůbec vybíravej. Obleče si prakticky úplně všechno, co se dá nosit, co je pohodlné a především volné. Svoji lásku k vojenským úborům jednoduše nezapře – často je k vidění v maskáčích a jiných podobných věcech. Převážně volí různé košile spíš neutrálních a tmavších barev. Nejvíc věcí vlastní v khaki barvě, která ho nepochybně bere. Mnohdy se ani neobtěžuje je zapínat.. snad i trochu kvůli vysokému egu. U kalhot a bot platí totéž co u vršku – hlavně aby to bylo pohodlné a volné. Ostatně není žádná novinka, že jeho oděvy bývají i dost pomačkané. Na tyhle věci prostě moc nekouká, když nejde nikam, kde musí být stoprocentně perfektně upravený. Jako profesor by možná na tohle dbát měl, ale beztak většinu dne trénuje boj, nebo sportuje a k takovým aktivitám je nesmysl chodit nažehlený. Doplňkům moc neholduje, ale není vzácnost na něm něco vidět. Hlavně hodinky, žiletky kolem krku a další blbiny. Když se k němu přiblížíte dostatečně blízko, je možné ucítit jemnou vůni kolínské.
Povaha: Jeho povaha se často mění, ale v podstatě si zachovává furt tu stejnou notu. Jeden čas je energický, nenechá nikoho sedět a rýpe tak dlouho, až začne lézt ostatním na nervy. No a den na to by nejradši nevylejzal z postele. Tak či onak ale stačí jen malá záminka, aby vyskočil a přepl do první zmíněné verze. Vždy si však zachovává velký smysl pro čest a až lehkovážný optimismus. Je to něco jako podivná kombinace cholerika, flegmatika a sangvinika. Někomu by se to zdálo jako blbost, ale je docela těžké jeho osobnost úplně zaškatulkovat. Někdo by ho mohl označit za nezodpovědného, jak někdy i může působit, ale kdo by nezodpovědného člověka vzal jako profesora. Se zodpovědností na tom až tak zle nebude i přes tu impulzivní stránku. Nad mnoha věcmi se skutečně nerozmýšlí a jde do nich po hlavě, především, když je vytočený a to nehledě na to, kolik lidí může ohrozit, no tak jako tak by udělal vše proto, aby ochránil potřebné.
Ke svému okolí se chová tak, jak si zaslouží. Nezáleží na tom, zda je to táborník, či jeho nadřízený. Respekt si u něj musí jeden zasloužit, přirozené autority prostě nebere. Ani od táborníků nevyžaduje přirozenou autoritu, ale jen tak něco si líbit nenechá. Není tu konec konců od toho, aby na něj byl nějakej puberťák byl drzej, vyskakoval si a jednoduše snižoval jeho postavení. Umí se opravdu rázně ohnat nejen mečem, ale i rázným slovem. Lidem často leze na nervy, protože moc nemusí takové ty zamlklé typy, co si emaří v koutku a myslí si, že tím zapadnou. Ať měl dotyčný jakoukoli minulost a ať má jakoukoli přítomnost, bude do něj rýt tak dlouho, dokud z něj nevytřese nějakou emoci. Je jedno, jakou, ale nějakou rozhodně musí dostat, jinak nepřestane. S vyhecovaným táborníkem se dá prostě nejlépe manipulovat. Požádáte-li ho o upřímnou pomoc, tak se odmítnutí není možno dočkat.
Ohledně vztahových záležitostí, lásky a takových záležitostí, moc sběhlý v nich není. Budiž, sice má nějaké ty zkušenosti, ale když se rozhodne flirtovat s ženou, někdy to dost balancuje na hranici hulvátství. V tomhle ohledu je to dost prase, třebaže se nezdá. Nebo možná i jo, to už je na každém.
Mezi jeho koníčky patří především cvičení a boj – dokáže se ubránit vícero bojovými styly. A pak je tu samozřejmě sport jako takový. Naopak mezi fóbie patří především silná klaustrofobie.
Historie: Vyrůstal v Texasu v kompletní, docela šťastné rodině. Nikdy neměli moc peněz, ale zas ani ne tak málo, aby byli o hladu. Matka se dobře vdala a otec i když nebyl vlastní, staral se o Willa opravdu dobře. Odmala měl vždycky to, co potřeboval.
Každopádně výbušná povaha jeho pravého tatínka se mu v genech projevila už před pubertou. Ani jako děcko si nenechal nic moc líbit, což vedlo k dětským rvačkám a dětské rvačky vedou ke rvačkám rodičů. A jeho rodiče se hádali už pomalu s celým sousedstvím, zčehož synek nevycházel nejlépe. Tolik trestů před desátými narozeninami určitě nedostal jen tak někdo. Matka narozdíl od otčíma věděla, kvůli čemu to tak je, ale neplánovala to prozradit. Impulzivní přeci může být kterékoli děcko.
Dává rozum, že když nastoupil do pubertálního věku, tahle část dychtící po boji se ještě víc rozvíjela. Už kolem třinácti se hodně zajímal o zbraně, bojové sporty a všechno kolem. Docházel na různé bojové kroužky, kde se hned projevil jeho talent na boj beze zbraně. Vyhrával všechny možné soutěže tohohle zaměření. Spolu s nárůstem atributů se však nepěkně stupňoval i počet konfliktů. Ve škole i napříč snaze působit drsně byl za ochránce šprtů a obdoba slova záchrana. Chtě nechtě, ať byl šlechetný jak chtěl, tak několikátá návštěva ve škole nemohla znamenat nic, než vyloučení. I v nové škole byl natolik ctižádostivý, že otčímovi přetekl pohár trpělivosti. Jednoho krásného dne synáčkovi sbalil kufry a se zamáváním jej poslal na vojenskou. Nemohl učinit lépe. tvrdá morálka Willovi docela vyhovovala narozdíl od ostatních, kteří tam jeli jen za trest. Tedy.. on tam jel taky za trest, ale se vší spokojeností. Tahle zkušenost v něm podnítila touhu stát se vojákem.
Výsledky ve škole nikdy neměl extra špatné, takže nebyl problém se na školu s tímhle zaměřením dostat. Patřil k jedněm z nejlepších studentů ve všem, co se netýkalo boje na dálku. Ve střelbě je i teď totální nula. Na dálku má prostě naprosto mizernou mušku a navíc.. tyhle věci jsou pro sraby. Stojí si za tím, že boj není nic, dokud se protivníkovi nepostavíte tváří v tvář. každý idiot dovede stisknout spoušť, či napnout tětivu. To je totiž opravdu geniální výmluva na to, proč je mizerný střelec. V necelých osmnácti se u něj začala projevovat jeho schopnost. Kdykoliv měl touhu vážně ublížit, zbraň mu do ruky přiletěla defakto sama. Proč? Neměl tušení, proč se tohle děje. Několik jeho spolužáků bylo svědkem tohoto „výkyvu“, no ač si stěžovali jakkoli, nikdo jim nevěřil. Žádný zdravý člověk by nevěřil… až na matku, jež ho ze střední odvedla okamžitě, co se o tomto dozvěděla.
Konečně prozradila, kdo je jeho skutečný otec a objasnila na čem vlastně je. V tu chvíli se sbalil a vypadl z domova. Byl na mámu vážně naštvaný. Co za matku může před synem osmnáct let tajit, kdo byl jeho pravý otec? Jo, samozřejmě si o něm vymyslela nějakou pohádku, ale jak mu jenom mohla zatajit pravdu? To je totálně nefér. Jeho matka snad jako kdyby tohle gesto očekávala, protože to vzala s nevídaným klidem. Dokonce poskytla i adresu, na kterou odcestoval. Byl nasměrován do Kanadských lesů, kde potkal postaršího kentaura, jehož zkušenosti byli to, co zrovna potřeboval. S tímto.. mužem (?) trávil několik let, než se neučil své schopnosti kontrolovat natolik, že to bylo bezpečné jak pro něj, tak pro okolí. Kentaur ho seznámil s ostatními polokrevnými, kteří mu taktéž ve vývoji nemálo pomohli.
Později, když už nebylo žádné moudro, které by pohltil jako houba, usadil se ve Winnipegu, kde několik let působil jako instruktor kickboxu. Od doby co odešel od rodičů s nimi neměl žádný kontakt. Se známými polokrevnými, absolventy tábora se začal vídat častěji. Sám nikdy v táboře jako mladý… ehm, mladší, nebyl, ale několikátá historka o onom místě mu vnukla myšlenku, že by to s táborem konečně mohl zkusit. Dobře přeci zná tu nejistotu, kdy je mladý polobůh na vážkách co se s ním vlastně děje. A navíc.. polobohyně jsou odjakživa krásné. Nejspíš se v něm jednoduše hnul otcovský pud, který podnítil takovou chuť vést mladé i jiným způsobem, než ukázkou, jak správně mlátit do boxovacího pytle. Jednoduše se tedy sbalil a odcestoval za svýma..
Každopádně výbušná povaha jeho pravého tatínka se mu v genech projevila už před pubertou. Ani jako děcko si nenechal nic moc líbit, což vedlo k dětským rvačkám a dětské rvačky vedou ke rvačkám rodičů. A jeho rodiče se hádali už pomalu s celým sousedstvím, zčehož synek nevycházel nejlépe. Tolik trestů před desátými narozeninami určitě nedostal jen tak někdo. Matka narozdíl od otčíma věděla, kvůli čemu to tak je, ale neplánovala to prozradit. Impulzivní přeci může být kterékoli děcko.
Dává rozum, že když nastoupil do pubertálního věku, tahle část dychtící po boji se ještě víc rozvíjela. Už kolem třinácti se hodně zajímal o zbraně, bojové sporty a všechno kolem. Docházel na různé bojové kroužky, kde se hned projevil jeho talent na boj beze zbraně. Vyhrával všechny možné soutěže tohohle zaměření. Spolu s nárůstem atributů se však nepěkně stupňoval i počet konfliktů. Ve škole i napříč snaze působit drsně byl za ochránce šprtů a obdoba slova záchrana. Chtě nechtě, ať byl šlechetný jak chtěl, tak několikátá návštěva ve škole nemohla znamenat nic, než vyloučení. I v nové škole byl natolik ctižádostivý, že otčímovi přetekl pohár trpělivosti. Jednoho krásného dne synáčkovi sbalil kufry a se zamáváním jej poslal na vojenskou. Nemohl učinit lépe. tvrdá morálka Willovi docela vyhovovala narozdíl od ostatních, kteří tam jeli jen za trest. Tedy.. on tam jel taky za trest, ale se vší spokojeností. Tahle zkušenost v něm podnítila touhu stát se vojákem.
Výsledky ve škole nikdy neměl extra špatné, takže nebyl problém se na školu s tímhle zaměřením dostat. Patřil k jedněm z nejlepších studentů ve všem, co se netýkalo boje na dálku. Ve střelbě je i teď totální nula. Na dálku má prostě naprosto mizernou mušku a navíc.. tyhle věci jsou pro sraby. Stojí si za tím, že boj není nic, dokud se protivníkovi nepostavíte tváří v tvář. každý idiot dovede stisknout spoušť, či napnout tětivu. To je totiž opravdu geniální výmluva na to, proč je mizerný střelec. V necelých osmnácti se u něj začala projevovat jeho schopnost. Kdykoliv měl touhu vážně ublížit, zbraň mu do ruky přiletěla defakto sama. Proč? Neměl tušení, proč se tohle děje. Několik jeho spolužáků bylo svědkem tohoto „výkyvu“, no ač si stěžovali jakkoli, nikdo jim nevěřil. Žádný zdravý člověk by nevěřil… až na matku, jež ho ze střední odvedla okamžitě, co se o tomto dozvěděla.
Konečně prozradila, kdo je jeho skutečný otec a objasnila na čem vlastně je. V tu chvíli se sbalil a vypadl z domova. Byl na mámu vážně naštvaný. Co za matku může před synem osmnáct let tajit, kdo byl jeho pravý otec? Jo, samozřejmě si o něm vymyslela nějakou pohádku, ale jak mu jenom mohla zatajit pravdu? To je totálně nefér. Jeho matka snad jako kdyby tohle gesto očekávala, protože to vzala s nevídaným klidem. Dokonce poskytla i adresu, na kterou odcestoval. Byl nasměrován do Kanadských lesů, kde potkal postaršího kentaura, jehož zkušenosti byli to, co zrovna potřeboval. S tímto.. mužem (?) trávil několik let, než se neučil své schopnosti kontrolovat natolik, že to bylo bezpečné jak pro něj, tak pro okolí. Kentaur ho seznámil s ostatními polokrevnými, kteří mu taktéž ve vývoji nemálo pomohli.
Později, když už nebylo žádné moudro, které by pohltil jako houba, usadil se ve Winnipegu, kde několik let působil jako instruktor kickboxu. Od doby co odešel od rodičů s nimi neměl žádný kontakt. Se známými polokrevnými, absolventy tábora se začal vídat častěji. Sám nikdy v táboře jako mladý… ehm, mladší, nebyl, ale několikátá historka o onom místě mu vnukla myšlenku, že by to s táborem konečně mohl zkusit. Dobře přeci zná tu nejistotu, kdy je mladý polobůh na vážkách co se s ním vlastně děje. A navíc.. polobohyně jsou odjakživa krásné. Nejspíš se v něm jednoduše hnul otcovský pud, který podnítil takovou chuť vést mladé i jiným způsobem, než ukázkou, jak správně mlátit do boxovacího pytle. Jednoduše se tedy sbalil a odcestoval za svýma..
Schopnost: Zbraně ho poslouchají na slovo (nebo gesto) – dovede si do ruky přivolat jakoukoli zbraň, kterou má v blízkosti – i ty, které třímá jeho protivník, čili ho zvládá lépe odzbrojit (musí být blízko aspoň metr, protože držená zbraň je na přivolání pochopitelně náročnější)
Zadruhé dovede předpovídat, kdy protivník zaútočí. Ať už z postoje, výrazu.. prostě mu v hlavě svitne plašák v ten pravý čas.
Zbraň: Meč, štít, vojenská dýka
Dovednosti-boj:
Boj beze zbraně: 10/10
Boj s dýkou: 8/10
Boj s mečem: 9/10
Boj s kopím/oštěpem: 2/10
Lukostřelba: 1/10
Získaná ocenění:
Nejhezčí profil měsíce října (1. místo)